34.5%

Česká strana sociálně demokratická

Vývoj volebních preferencí strany ČSSD

o ČSSD - Česká strana sociálně demokratická

Předhistorii českého dělnického hnutí tvoří četné nepokoje továrních a stavebních dělníků, k nimž došlo na různých místech Čech a Moravy v letech 1843-44. Dělnictvo se výrazně podílelo na revolučním dění let 1848-49, ale svými sociálními požadavky a představami se nevydělilo z celku národních snah českého či německého obyvatelstva českých zemí. Jeho postupnou politickou emancipaci v následujících desetiletích zásadně ovlivnily socialistické ideje, šířící se po trasách někdejších tovaryšů ze severního Německa a posléze i Rakouska. Charakteristickým rysem formujícího se dělnického hnutí v českých zemích, jehož hlavními ohnisky se staly průmyslové metropole Brno a Liberec, byla solidarita a spolupráce českých a německých dělníků, výmluvně manifestovaná ještědským táborem v srpnu 1870 a personifikovaná tragickým životním osudem Josefa Krosche (1840-1870), zakládajícími možnou tradici společných akcí a součinnosti socialistů obou národností.

Počátky etnicky českého organizovaného dělnického hnutí spadají do období všeobecného společenského a politického kvasu v 60. letech 19. století. Tehdy vznikly první odborové a vzdělávací spolky továrního dělnictva; roku 1868 bylo ustaveno svépomocné družstvo Oul vedené dr. Františkem Ladislavem Chleborádem a podporované představiteli Národní strany (staročechy) Františkem Palackým, Františkem Ladislavem Riegerem a Antonínem Pravoslavem Trojanem, a založen časopis Dělník, který záhy začal vedle svépomocných ideí propagovat i názory socialistické. Sílící politickou aktivitu dělnictva, jež se výrazně projevila jeho účastí na masových táborech za české státoprávní požadavky na přelomu 60. a 70. let, se posléze pokusila podchytit vznikající liberální mladočeská strana (Národní strana svobodomyslná). Pod její patronací začaly v lednu 1872 vycházet Dělnické listy, redigované Josefem Barákem, avšak záhy v nich převážil vliv skupiny průkopníků sociální demokracie, vedené Josefem Boleslavem Peckou-Strahovským (1849-1897) a orientované na soudobé sociálně demokratické hnutí německé a rakouské. Tato skupina usilovala o důslednou politickou emancipaci dělnictva a vytvoření samostatné dělnické politické strany. V dubnu 1874 obeslala ustavující sjezd celorakouské sociálně demokratické strany v Neudörflu a Dělnické listy prohlásila za její český tiskový orgán. Praktické zřetele organizační a agitační si ovšem o čtyři roky později vyžádaly vytvoření zvláštní organizace českých sociálních demokratů v rámci celorakouské strany: Sociálně demokratické strany českoslovanské v Rakousku. Stalo se tak na sjezdu v Břevnově, konaném 7. dubna 1878 za účasti čtrnácti delegátů v čele s J. B. Peckou a Ladislavem Zápotockým (1852-1916) a za přítomnosti zástupce celorakouského výkonného výboru Ferdinanda Schwarze (1851-1906). Sjezd přijal poněkud pozměněný gothajský program německé sociální demokracie z roku 1875 (akceptovaný v zásadě roku 1876 i rakouskou sociální demokracií), zvolil pětičlenné vedení strany a prohlásil jejími tiskovými orgány Dělnické listy a Budoucnost.

První desetiletí činnosti české sociální demokracie bylo poznamenáno tvrdou perzekucí ze strany státní moci a zároveň vnitřní ideovou krizí, kterou tehdy procházelo celé rakouské sociálně demokratické hnutí (rozkol mezi anarchizujícími radikály a umírněnými, vliv Mostova anarchismu) a jež byla překonána až koncem 80. let (brněnský sjezd 1887, hainfelský sjezd 1888-1889). Zakladatelská generace průkopníků přinesla nemalé oběti v tvrdých zkouškách bojů a zápasů, vězení, konfinací a vyčerpávající existenční bídy a připravila jimi úspěšný nástup strany v přelomovém historickém období 90. let 19. století. („A o té generaci českého dělnictva let sedmdesátých a osmdesátých, která v těchto dvacetiletých bojích obstála a vydržela, lze právem říci, že to byla generace slavná a historická, generace mučedníků a bojovníků, generace prvních našich demokratickosocialistických republikánů, jež je hodna, aby její odboj proti Habsburkům byl na trvalo zapsán nejenom v dějinách českého dělnictva, nýbrž i v dějinách celého národa.“ napsal ve své Revoluci práce František Soukup.).

Česká sociální demokracie se dokázala postupně prosadit nejen v rámci rakousko-uherské monarchie, ale i na mezinárodním socialistickém fóru: stala se spoluzakladatelskou stranou Druhé internacionály (českým zástupcem v jedenáctičlenné rakouské delegaci byl na ustavujícím kongresu v Paříži 14.-20. července 1889 Josef Hybeš). Spolu s ostatními stranami Internacionály uspořádala v následujícím roce masové oslavy Prvního máje, jež založily novou tradici hnutí. Pouze v Čechách se prvomájových manifestací zúčastnilo více než 132 000 osob, největší z nich se konala v Praze na Střeleckém ostrově za účasti 28 000 demonstrantů (mezi nimi mj. i manželů Masarykových).

zdroj: ČSSD